Máme to ve svých rukách.

Mám dva kamarády. Něco mají společné a něco ne.To, co mají společné je jejich zaujetí pro motorky. Jeden se jmenuje Petr a druhý Karel. Oba vlastní motocykly, se kterými podnikají vyjížďky po okolí. Jezdit na chopprech je prostě baví. Občas se jim podaří, že dokonce vyrazí spolu. Je to tehdy, když se podaří Petrovi, aby měl o víkendu volno. Petr totiž pracuje jako prodavač. Dělá práci, u které je nutné, aby pravidelně trávil v obchodě i některé víkendy.Občas se spolu bavíme. O všem možném. Z velké části i o práci. O jeho práci. Ta moje ho moc nezajímá a já mu ji nevnucuji. A tak mluví o své práci. Práce je totiž něco, co mu zabírá velmi podstatnou část jeho času. Tím pádem značnou část života. Produktivního života. Když se s Petrem o jeho práci bavíme, zpravidla je to vždy ve stejném duchu. Je to o tom, že si na svou práci stěžuje. Stěžuje si na to, jak je jeho práce nudná a jak ho neuspokojuje. Jako prodavač dělá stále dokola to stejné. Spoustu let. Je na něm vidět, že jeho míra frustrace se nezmenšuje. Frustrace z toho, kolik času ze svého života věnuje něčemu, co mu nedělá radost a co ho nenaplňuje. Zeptal jsem se ho, proč to nezmění. Proč nezačne dělat to, co ho baví. Něco, co by mu radost přinášelo. Jeho odpověď je vždy stejná. Že to prý nemůže. Živí přece rodinu. A tak potřebuje peníze. A že vydělávat si na živobytí tím, co ho baví je nesmysl. Nevěří tomu, že by ho to uživilo. Baví ho motorky, ale nedovede si představit, co by vlastně měl s motorkami dělat. A nakonec vždy dodá. Jak by to asi vypadalo, kdyby všichni dělali jenom to, co je baví. Má v tom jasno. V jeho světe taková možnost prostě neexistuje.