Jste doma stále s rodiči. Je vám více než třicet pět let a sami cítíte, že byste měli zvednout kotvy. Ale ne moc. Stále tak udržujete status quo. Nic se vám moc nechce měnit, protože si uvědomujete, že to není jen tak. V médiích stále narážíte na články o bytové krizi, a to vám stačí. Je to tak trochu vaše alibi. Máte se na co vymluvit.
Otázka ale zní. Před kým?
Především sami před sebou. Možná i před těmi rodiči. Možná i od nich občas slýcháte, že už by jste si měli zařídit život, za který budete stoprocentně zodpovědní. Ale možná taky ne. Třeba je vaše máma ráda, že vás může opečovávat. Ráda vám připraví snídani a svačinu do školy. Vlastně do práce. Pokud tedy pracujete. Tak plyne den za dnem a ve vašem životě se nic zásadního nemění. Je to vlastně pro vás velmi pohodlné. Svým způsobem i pro tu mámu. Ale možná taky ne. Jen vás má natolik ráda, že vám to nechce říct na rovinu. Třeba tím trpí, ale bojí se vám to vysvětlovat. To, že už je z té neustálé starosti o vás unavená. Možná, že někde ve skrytu duše touží přestat se starat o vás a začít se starat o sebe. Užít si života, dokud má ještě nějakou sílu. Je možné, že to tušíte i vy. Kdyby jste se jí někdy podívali zhluboka do očí, třeba byste to tam uviděli. Všechnu tu starost a touhu si konečně odpočinout. Stále si však říkáte, že to ještě není tak hrozné. Ale možná to už tak hrozné je, jenom vám se nechce se zvednout zadek a začít to řešit.
Ale jednou to řešit budete muset, protože jednou tu máma nebude. To bude opravdu ta vaše životní změna.
Obsah pro předplatitele
Tento článek je pouze pro předplatitele.
Chcete číst dál a mít přístup k dalším příspěvkům této publikace?
Předplatit od 99 Kč
